Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táto sympaťáčka neustále napreduje a vekom dozrieva – skladateľsky aj interpretačne. Nebojí sa stierať hranice medzi psychologickou melodrámou a obyčajným ladením nástrojov na skúške. Nástupca blativého, sychravého „Abyss“ sa objavuje takmer presne po dvoch rokoch. A vžiť sa do neho bude chcieť opäť trošku viac empatie, ako bezmyšlienkovité zaväzovanie šnúrok na topánkach.
Chelsea to už tradične zo začiatku rada ostré (spomeňme na „Carrion Flowers“). Za titulnú „Spun“ by sa nemusela hanbiť ľubovoľná sludgeová úderka, akých dnes po youtubeoch behajú zástupy. Kilá štrku medzi strunami, pieskovisko plné distorzií, šumov a iných noisových radovánok za sprievodu Chelseinho tradične zdrogovaného, z inej dimenzie prilietajúceho vokálu.
Úvod ktorý síce nedefinuje celý album, spoľahlivo však do 30 sekúnd odoženie tých, ktorým by tak či onak nebol po vôli ani zvyšný obsah „Hiss Spun“. Príboj morských vĺn, ktorý ak prekonáte, ocitnete sa v relatívne pokojnejších vodách, kde budete skúmať aktuálne duševné rozpoloženie autorky.
Sweet dead eyes, I long to hear you again Sweet dead eyes, I long to see your face Sweet dead eyes, I long for that illustrious hiss Sweet dead eyes, I know you feel it
Svojrázna pani z Kalifornie dáva do obehu ďalšiu kolekciu konštrukčne jednoduchých, zato silne atmosferických, na kalné dno duše sa potápajúcich žalmov. Trend formálneho približovania sa k metalovému výrazivu napriek folkovým koreňom (otec je country spevák) bol už na dva roky starom „Abyss“ len ťažko maskovateľný.
Chelsea sa do skreslených gitár zamilovala - „Hiss Spun“ je v tomto smere ešte intenzívnejším zážitkom, ako tomu bolo minule. Okrem dvorného parťáka Bena Chisholma pridal svoj pokrivený pohľad na využitie strún v praxi aj Troy van Leeuwen z QUEENS OF THE STONE AGE.
Vôbec prvotné kostry skladieb neštandardne vznikli z jamovania so znovunájdenou starou kamoškou, bubeníčkou Jessie Gowrie. Na albume sa to prejavuje výraznejším podielom bicích. Neofolkové elementy nám trochu ustupujú, strácajú v skladbách rozhodujúci podiel, aký mali napr. minule na „Survive“.
To všetko spolu s temnou v estetikou v textoch a atmosfére skladieb už definitívne robí z novinky metal:
Holy odium, blotted memory But my regret will never consume me The ocean´s licking tongue, the letting of the blood Vile prophecy, scrape it out of me
...spieva Chelsea obskúrne vysoko položeným hlasom v záverečnej „Scrape“.
Chelsea sa už roky nebojí čerpať inšpiráciu z rôznych smerov. Dokázala sa tak naširoko rozkročiť medzi (neo)folkom, elektronikou a (doom) metalom, že od „scény“ zbiera rôzne absurdné nálepky v márnej snahe popísať jej unikátny hudobný koktejl, do ktorého na novinke celkom organicky primiešala rockovejší drive emočne a hudobne vypätých pasáží, viď prekvapivý záver ponurej pomalej balady „Twin Fawn“.
Opäť tak nahrávku dokázala jednoznačne odlíšiť od predošlých. Chelsea jednoducho vekom dozrieva - autorsky aj interpretačne. Zdanlivá neuchopiteľnosť jej výpovedí v tomto zmysle vôbec nie je na škodu a núti vás v snahe o porozumenie hlbšie sa do diela ponoriť.
PR departmentu treba dať po vypočutí tracklistu za pravdu. Najväčším „hitmi“ sú jednoznačne vypustené singlovky „16 Psyche“ a „Vex“, na ktorej si zagrowloval Aaron Turner z ISIS . Na nejaké hity ale Chelsea nehrá, podstatnejšie je pre ňu svoje psychické stavy, či spomienky, z ktorých vyplývajú, zhmotniť do koherentného organizmu zvaného skladba.
„Ako človek starne, vyrovnáva sa s vecami, ktoré sa mu prihodili a s činmi, ktoré vykonal. Dnes mám naliehavejšiu potrebu písať o týchto záležitostiach a pripadá mi prirodzenejšie obzerať sa naspäť, ako snívať o tom, čo sa ešte len stane.“
Ak sme minule nesmelo hovorili o obohatení súdobej scény autentickou hudobnou výpoveďou, na šiestom albume sa toto excentrické stvorenie prekonáva a jej výtvor nepochybne bude patriť medzi hudobné udalosti roka. „Hiss Spun“ opäť prináša materiál, ktorý svojou komplexnosťou a neprístupnosťou zabaví nadšeného poslucháča na dlhší čas. Chelsea Wolfe sa stala značkou kvality. Teším sa, čo na to v roku 2018 povie taká DARKHER.
Vydáno: 2017 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 48:25
Produkce: Kurt Ballou
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
m4xp4yn3
6,5 / 10
Uvidíme jestli budu za pár let toto album vnímat jako slabší moment dráhy ChW, nebo definitivní otočení směrem k hlučnému metalu. Tenhle styl, hlasité písčitě rozcuchané kytary, mi k Chelsea nesedí. Na Pain is Beauty se osvědčila elektronika, na Abyss se projevila náklonnost k doomu (a několika konkrétním efektovým krabičkám), na Hiss Spun se elektronika vyškrtla a nahradila více kytarami. Chelsea Wolfe poprvé nefunguje.
Za prvé - vklad Troye von Leeuvena je spíš negativní (viz. bezcílné rockové leedování v úvodní skladbě, nebo si vedle sebe postavte 16 Psyche z desky a z provedení v rádiu KXCI jen s kytarou - další důkaz, že ChW ozdoby nepotřebuje).
A za druhé - hlas Chelsea se prostě s kytarovým rámusením většinu doby toleruje, ale nepodporuje. To co na albu slyším se mnou nic nedělá, neevokuje žádné silné obrazy. I subjektivně nejsilnější Twin Fawn působí jak slabší verze něčeho již vyřčeného.
Nevím k čemu to mělo být. Uvidíme při živém provedení.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?